Prevence. Ať už jde o jakékoliv onemocnění, prevence a včasný zásah zásadně ovlivňují scénář toho, jak bude váš život s nemocí (a ideálně i po ní) vypadat. A protože je říjen, měsíc rakoviny prsu, rádi bychom vás tentokrát seznámili s možnostmi prevence nejčastějšího rakovinového onemocnění diagnostikovaného českým ženám. Zároveň jsme si přizvali Editu, Kateřinu a Veroniku - trojici tváří projektu Tělo s příběhem -, které se s vámi podělí o vlastní pocity a zkušenosti s rakovinou prsu.

Kampaň „Odhalte se včas!“ pro NO Bellis

Po celý měsíc můžete na našich sociálních sítích i na blogu potkávat slogan: „Odhalte se včas!“ Nač odkazuje? Na naši kampaň ve spolupráci s projektem Tělo s příběhem, jejímž prostřednictvím apelujeme na všechny ženy bez rozdílu věku, aby se nezdráhaly a vzaly zdraví svého poprsí do vlastních rukou. Doslova. Kromě toho ale zároveň vybíráme finanční prostředky, které po 31. říjnu věnujeme neziskové organizaci Bellis, která poskytuje podporu i poradenství onkologickým pacientkám. Jak se můžete do této akce zapojit zjistíte zde: CHCI PODPOŘIT NO BELLIS!

Prevence rakoviny prsu

Dalo by se říct, že prevence rakoviny prsu má dvě roviny. Tou první je zdravý životní styl, díky němuž můžete pomoci snížit riziko nádorového bujení. Nicméně jen zdravý životní styl nestačí. Riziko rakoviny prsu se týká všech žen bez ohledu na věk, fyzickou kondici, genetické predispozice. Proto přichází na řadu vyšetřovací metody, díky nimž můžete nádor včas zachytit a své šance na vyléčení zvýšit až o 40 %. O jaké metody jde?

1. Samovyšetření

Nic vás nestojí, přitom vám může zachránit prsa a život. Preventivní samovyšetření prsu by mělo pro každou ženu představovat naprostý základ péče o své zdraví. Jak na to?

1. Stanovte si 1 den v měsíci, kdy budete prsa kontrolovat. Uvádí se, že nejvhodnější dobou je 5. až 7. den menstruačního cyklu.
2. Stoupněte si před zrcadlo a prsa si důkladně prohlédněte, zda na nich nedošlo k nějakým změnám. Sledujte strukturu kůže či bradavek, výtok z bradavek, velikost prsou, tvar prsou či bradavek.
3. Následně si prohmatejte prsa.

• Polštářky 3 prstů protilehlé ruky krouživým pohybem prohmatejte prso. Nejprve jemně, poté trochu přitlačte.
• Změňte pohyb na cik-cak shora dolů a zase zpět. Takto přejeďte prsty po celé šířce a délce prsou.
• Vyšetření proveďte od oblasti klíční kosti až pod prsa.
• Nakonec vezměte prsa do dlaní a celá je mněte.

2. Screeningová vyšetření

Vedle každoměsíčního samovyšetření nezapomeňte aspoň jednou ročně dorazit na screeningové vyšetření. Ženám do 40 let se doporučuje sonografické vyšetření, ženám nad 40 let pak mamograf. Po 40. roce se totiž mění struktura tkáně a sonografické vyšetření by nemuselo být dostačující. Mamograf vám po 45. roce hradí každé 2 roky zdravotní pojišťovna, příspěvek však můžete získat už dříve. Stačí se informovat na případné benefity přímo u své pojišťovny.

Pakliže při samovyšetření nezpozorujete nic nezvyklého, pravděpodobně je vše v pořádku. Pokud si však něco nahmatáte, neprodleně kontaktujte svého gynekologa a domluvte si vyšetření přímo u něj. Nepropadejte však panice. Může se klidně jednat o hormonální cystu, která v průběhu cyklu zase zmizí. 

Příběhy žen, na jejichž prsou se podepsala rakovina

Že si rakovina prsu nevybírá, potvrzují Edita, Kateřina i Veronika. Trojice bojovnic, která se musela kruté diagnóze postavit čelem. Jak se o své nemoci dozvěděly a co bylo dál?

Edita Strusková o rakovině a procesu léčby: „Rakovina prsu pro mě byla něco, co se mě absolutně netýká. Nemoc mi diagnostikovali v čerstvých 31 letech.“

„Měsíc říjen je věnovaný rakovině prsu. Osvětě této nemoci. Která může bohužel potkat ženu každého věku. Ale pro mě před třemi roky rozhodně růžový nebyl. V tu dobu jsem měla za sebou tři cykly chemoterapie z osmi. V čerstvých 31 letech mi totiž byla tato nemoc, které je věnován celý říjen, diagnostikována. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Poslední půl rok před stanovením diagnózy byl náročný. Dvě malé děti, obě dvě neustále nemocné, obě dvě kojené. Rakovina prsu pro mě byla něco, co se mě absolutně netýká. Všude se píše, že kojení je nejlepší prevence, ne? Moje jediná informace o samovyšetření byla ze seriálu Beverly Hills 90210, kdy si Brenda nebo Kelly během samovyšetření našla bulku a byla celá vyděšená. Já si ho nedělala, proč taky? Jsem mladá, kojím, v rodině rakovinu nemáme, zbytečný. Jenže to byl velký omyl. 

Den před svými 31. narozeninami jsem si v podpaží úplně náhodou objevila bulku. Nepřikládala jsem tomu moc pozornosti, ale na popud své mamky jsem další den vyrazila k lékaři. K tomu jsem se ani nedostala, protože sestřička mi ihned vypsala žádanku na STATIM vyšetření ultrazvukem. Slovo STATIM je důležité a troufnu si tvrdit, že mi výrazně zvýšilo šanci na přežití. Slovo STATIM totiž znamená, že vás musí vyšetřit hned, ne až se na vás dostane řada. Což někde může trvat klidně i tři měsíce. Tato čekací doba může být v případě rakoviny i fatální.

Ten den vyšetření si pamatuji úplně přesně. Měla jsem narozeniny a rozhodla jsem se, že začnu trénovat na maraton. Šla jsem tedy běhat a málem jsem kvůli tomu, ten osudný ultrazvuk nestihla. Byl to poslední výběh. Ale já nic netušila, byla jsem v klidu a to i ve chvíli, kdy doktorka nasadila vážný výraz a objednala mě hned další den na biopsii. Byla jsem jen otrávená, že budu muset vstávat brzy a že asi nebudu moct jít běhat. Teprve po biopsii a po slovech doktorky, kde se objevovaly termíny jako operace, chemoterapie a podobně, mi začala docházet vážnost situace. Ten den byl asi jeden z nejčernějších v mém životě. Byla jsem zcela paralyzována, zvládla jsem jen ležet v posteli a brečet. Myslela jsem si, že je konec. Konec všeho. Večer jsem se trochu vzchopila, zrušila jsem dětem prázdniny u babičky. Měla jsem pocit, že si je musím užít, když možná za chvíli zemřu. Pak jsme odjeli na plánovanou dovolenou s partou kamarádů. Tehdy to asi zachránilo mou psychiku. 

Jen jak se blížil den, kdy měli volat z mamma centra, tak mi přestávalo být hej. Ale stále to šlo ustát. A pak zazvonil telefon a na druhém konci drátu se ozvalo, že výsledky jsou a je třeba si pro ně dojít osobně. Přerušili jsme dovolenou a jeli pro ortel. Já už jsem věděla, že to bude špatné. A bylo. Vyslechla jsem si z úst lékařky slova: “Nález je zhoubný, máte rakovinu”. Ale můj první dotaz nebyl, jakou mám prognózu, co mě čeká a tak podobně, ale zda budu moct za měsíc odletět na víkend do Barcelony, kam jsme už měli koupené letenky. Protože mi v ten moment, kdy jsem si vyslechla diagnózu, došlo, že život nepočká a je třeba ho žít teď a ne až zítra nebo až vyhraju milion, nebo až se uzdravím. A proto jsem ten den vyrazila s manželem a kamarády na dvoudenní hudební festival. Na pláč a hořekování budu mít určitě času dost, myslela jsem si. 

To přišlo hned v neděli, kdy jsem si pořádně podívala na zprávu od doktorky s výsledky z biopsie. A tam stálo: „zhoubný nádor ten a ten s metastatickým šířením do lymfatických cest.“ Metastázy byly něco, čeho jsem se šíleně bála a když jsem to slovo viděla černé na bílém, tak to byl moment, kdy jsem se poprvé a vlastně pak naposledy sesypala. V úterý jsem měla naplánovanou návštěvu u onkoložky, která mi oznámila léčebný plán na následující měsíce a ihned mě poslala na potřebná vyšetření. Ta vyloučila metastáze do dalších orgánů a mě spadl obrovský kámen ze srdce. Léčbu jsem nastoupila s odhodláním, že to zvládnu. Jiná možnost nepřipadala v úvahu. Měla jsem v té době 18 měsíčního syna a 3 letou dceru. 

Samovyšetření jsem si tedy neprováděla, ale měla jsem velké štěstí v neštěstí, že jsem si náhodou sáhla do podpaží a bulku nahmatala a nic nepodcenila a okamžitě šla k lékaři. Ale nešla jsem tam proto, že bych se bála, že mám rakovinu, ale proto, abych si potvrdila, že jsem zdravá a že to je jen malichernost. Bohužel nebyla. Nicméně mělo by to být analogií pro vás. Samovyšetření si neprovádíme proto, abychom si něco našly, ale naopak, abychom se každý měsíc ubezpečily, že naše tělo je v pořádku. 

Přesně týden od sdělení diagnózy jsem nastoupila na svou první chemoterapii. Chemoterapie pro mne byla synonymem zvracení, vypadávání vlasů a pomalé smrti. Což je samozřejmě nesmysl. V dnešní době už existuje velmi dobrá premedikace, která velkou většinu nežádoucích účinků potlačuje. Což teda není vypadání vlasů. O které jsem přišla přesně 14 dnů po první chemoterapii. Ale nebudeme předbíhat. 

Sestřičky mi před první chemoterapií vše vysvětlily a já jsem se rozhodla, že tam budu chodit jako na wellness. Den před první chemoterapií jsem si zašla naposledy ke kadeřníkovi a nechala si ostříhat vlasy do extravagantního účesu. Jelikož za dva týdny mi vlasy stejně vypadají, takže o nic nejde, říkala jsem si. A před každým sezením (měla jsem celkem 8 cyklů) jsem se namalovala, hezky oblékla, s sebou si vzala časopisy, knížku, hudbu a dobré jídlo a byla jsem rozhodnutá si tam těch pár hodin užít a pojmout to jako čas pro sebe. Kterého jsem jako matka dvou malých dětí měla sakra málo. A fungovalo to, nevolnosti se nedostavily. Přišla jen únava, kterou jsem vyřešila spánkem. Během chemoterapií mi začalo docházet, jak moc je důležitá psychika. Ne vždy to bylo tak růžové a někdy bylo sakra těžké představit si, že jsem v nějakém wellness studiu a ne v nemocnici, kde mi do těla proudí jedy. V tu chvíli se mi udělalo špatně jen když jsem viděla sáček s chemoterapií. A bylo třeba se přehodit do jiného módu. Takže perfektní trénink jakéhosi sebeovládání.

Po chemoterapiích, které jsem až na dvě poslední, jakž takž zvládla, mě čekala operace v Podolí, kde jsem na den přesně před dvěmi lety porodila syna. Jelikož genetické vyšetření vyšlo dobře, tzn. že jsem BRCA 1 a BRCA 2 negativní, tak šlo jen o odstranění místa, kde byl nádor (v té době již nebyl, protože chemoterapie ho zničila) a odstranění velké části uzlin vzhledem k metastáze, která tam byla. Po operaci jsem měla dva měsíce na to se dát dohromady a pak mě čekalo ještě 33 cyklů ozařování. Po skončení ozařování jsem už docházela jen každé 3 týdny na injekce biologické léčby. Ta na mně naštěstí neměla žádné vedlejší účinky, takže jsem se konečně mohla pozvolna vrhnout do normálního života a běhání. A začala jsem se cítit zase dobře, plna sil, zdraví a nových očekávání. Dokud jsem neabsolvovala kontrolní kolečko vyšetření po roce od diagnózy. 

V té době jsem si připadala jako king, že jsem všechno zvládla a vyléčila se. Jenže pak to přišlo. Kontrolní vyšetření, zda nemám metastázy do kostí. Před samotným vyšetřením jsem se nebála, naopak. Těšila jsem se, že budu mít den pro sebe a měla jsem plno plánů, co vše budu dělat. Ale během kontroly se sestřičkám něco nezdálo a já slyšela osudnou větu, která mi zní v hlavě doteď: „Máte něco na hrudní páteři, musíme to projet ještě jednou.“ Nic víc mi k tomu neřekly. A mě se v hlavě rozjel kolotoč myšlenek, který nešel zastavit. V ten den mi došlo, že pro lékaře nebudu nikdy zcela zdravá a vždy budu „jen” v remisi. 

Přepadly mě úzkosti, nevěděla jsem co se sebou. I když jsem běhala, žila naplno, vše se mi dařilo, tak jsem nebyla schopna se ze života radovat. Neustále mě sužoval strach, který nebyl schopen nikdo z mého okolí pochopit. Upadala jsem do deprese. Měla jsem sice vyléčené tělo, ale nastal čas začít léčit i duši. Mám v sobě tak nějak zakódováno, že musím být veselá, dobře naladěná, ať se děje co se děje. Tohle nastavení mi velmi pomohlo během onkologické léčby. Ale došlo mi, že by mě taky rychle mohlo vrátit do stavu nemocných. Protože člověk by měl poslouchat nejen signály svého těla, ale i své duše. Měl by umět prožívat emoce. Jakékoliv, i ty negativní. Hlavně ty negativní. A to já se stále učím. 

Téměř čtyři roky docházím na psychoterapie. Po prvním roce jsem se naučila zvládat strach z návratu nemoci, ze smrti. Postupně jsem zase našla klid a důvěru v to, že budu zdravá. Porodila jsem třetí dítě, které jsem plně kojila více jak 2 roky, rozjela jsem projekt Tělo v cajku, který se věnuje šíření povědomí o důležitosti zdravého pohybu. Po 5 letech v remisi se mi ale bohužel nemoc vrátila. Naštěstí nádor byl podchycený včas a „stačila” mastektomie. Nyní si tedy zažívám novou skutečnost a to, jaké to je, když se nemoc vrátí a když přijdete o prsa. A beru to jako zdvižený prst a zároveň další šanci pro život v přítomnosti.“

Editu najdete na instagramu: @prsavhaji

Kateřina Beranová: „Rakovina mi více dala, než vzala.“

Bylo dva dny před Vánocemi 2016, když jsem si nahmatala malinkou bulku v prsu. První vyšetření proběhlo v lednu a začalo kolečko všech možných vyšetření. 31. ledna 2017 jsem slyšela diagnózu. To slovo, které nikdy slyšet nechceme. To bylo poprvé a naposled, co mi ukápla slza. Jako matku mě čekal ten nejtěžší úkol - říct to svým dětem. Dcera (16) a syn (13) to zvládli oba na jedničku a stali se mou velkou oporou. 

V březnu jsem prodělala záchovnou operaci pravého prsu a v květnu nastoupila na první chemoterapii. Následovalo oholení hlavy, které mi provedly děti, moc jsme se u toho nasmáli a zároveň si poplakali. Všechny tyhle chvíle nás neskutečně spojily a vytvořily obrovské pouto. Rakovina mi více dala, než vzala. Potkala jsem spoustu úžasných a silných žen z Bellisek. Vytvořila si nová přátelství. Můj život se v mnohém změnil, více si užívám maličkostí, více se věnuji sobě, raduji se z každého nového dne a neřeším neřešitelné. Stala jsem se klidnějším a vyrovnanějším člověkem. Vidím věci z jiného úhlu pohledu a můj život je o moc šťastnější. Jsem vděčná za druhou šanci. 

Dva roky po zjištění diagnózy jsem potkala svého spolužáka ze školky, základní školy a gymnázia v jedné osobě. Zamilovali jsme se a v březnu to budou tři roky, co jsme spolu. Kvůli lásce a touze po dalším miminku s novým partnerem jsem v lednu 2020 přerušila hormonální léčbu a v červnu 2022 porodila krásnou holčičku. Zázraky se dějí. Stihli jsme i svatbu a já jsem ten nejšťastnější člověk na světě. I když stále je tu ta možnost, že by se mohla rakovina vrátit, ale jak říkám, neřeším neřešitelné a žiju si svůj nový život.“

Katku najdete na instagramu: @kacibery

Veronika Blahuta: „Jsem nemocná nevyléčitelně, ale dá se to léčit.“

„Jednoho podzimního dne, už ani přesně nevím kdy, jsem si ve sprše všimla, že mám tvrdší prso. Zkusila jsem samovyšetření jako tolikrát předtím, jenže tolikrát předtím jsem si vždycky říkala, že stejně nepoznám jestli tam něco mám… Omyl! Tentokrát jsem to poznala hned. Úplně maličkou bulku. Proběhly Vánoce, hodně stresu a pak přišel ten den, čtvrtek 14. ledna 2021, kdy jsem zjistila, že bulka vyrostla. Hned v pátek ráno jsem dostala termín na gynekologii i na SONO vyšetření. V úterá 20. ledna jsem zašla na gynekologii a paní doktorka mi udělala kompletní prohlídku, nahmatala 3x3 cm bulku a vypsala žádanku na SONO.“ Těmito slovy Veronika začíná své vyprávění o počátcích svého boje. Vyšetření následovalo o dva dny později: „Nejdříve jsem měla nahmatat a ukázat kde mám bulku, aby se paní doktorce na sonu lépe hledala. Paní doktorka si prs prohmatala a šlo se na vyšetření ultrazvukem. Nejdříve pravé prso, které bylo zdravé a potom levé kde jsem si nahmatala bulku. Paní doktorce se to nelíbilo a hned chtěla další vyšetření bezodkladně, abych nemusela čekat. 

Bylo mi sděleno, že je ze mě pacient onkologie a bylo mi dáno na výběr, kde se chci léčit. Podle všeho mě nejdříve čeká léčba a podle výsledku může jít o chemo, nebo jen hormony, ale v každém případě mě čeká operace. Proběhla okamžitá biopsie, rentgen a mamograf. Výsledky mamografu se paní doktorce nelíbily, tak proběhlo znovu sono vyšetření, nejen prsu, ale celé dutiny břišní. Mamograf ukázal podezřelá ložiska v celém prsu, ale na sono nešla lokalizovat, tudíž nemohla udělat další biopsii. Sono břicha ukázalo podezřelý nález na játrech.“ 

Veroničin stav byl vážný a léčba se musela uspíšit. Její první návštěva onkologie se konala 27. ledna čili týden po vyšetření na gynekologii. Hned dostala termín pro PET/CT vyšetření a první dávku chemoterapie. Plány se však změnily. Den před chemoterapií Veronice zavolala lékařka, že s chemoterapií nemá počítat. Metastáze totiž vyšetření odhalilo nejen v uzlinách, nýbrž i v játrech a kostech. Veronice se zhroutil svět. „Uvidím syna vyrůstat, jít na střední, na vysokou, stát se tátou? Asi ne, tolik se přece s metastázemi nemohu dožít. Co bude teď? Nikde žádné informace o dožití s rakovinou ve 4. stadiu. Jsem nevyléčitelná. Umřu…“

„Nastoupila jsem léčbu v Praze, kde mi paní docentka vysvětlila, že můj nádor je vysoce hormonálně závislí, že tedy musím podstoupit umělý přechod pomocí léku Zoladex každé 4.týdny, injekce XGeva na podporu kostí, hormonální léčbu a požádaly jsme pojišťovnu o schválení biologické léčby. Dostala jsem další žádanky na krev, CT hlavy, genetiku a čekalo se. Nechala jsem si předepsat antidepresiva a něco na spaní, protože jsem se odmítala vzdát práce a snažila se fungovat co to šlo.

Genetika vyšla negativní z čehož jsem měla velkou radost a i CT hlavy bylo v pořádku. Dny plynuly, mezitím jsme žádali o jiný druh biologické léčby a čekali jsme. Když mi byla biologická léčba schválena, byla jsem strašně šťastná. Najednou jsem měla pocit, že to zvládnu, že všechno dobře dopadne. Jsem sice nemocná NEVYLÉČITELNĚ, ale dá se to LÉČIT!

Den střídal den, týden týden, měsíc měsíc a po půlroce mě čekalo kontrolní PET/CT. Den, na který jsem se těšila a kterého jsem se bála zároveň. Byl horký letní den a já si pamatuji, jak mi byla strašná zima při čekání i během vyšetření. Čekala jsem na výsledky několik dní a stály za to. Léčba zabírá a rakovina ustupuje. Stále mám bolesti zad, a tak jsem podstoupila magnetickou rezonanci kyčle a páteře. Ukázalo se, že mám frakturu krycí lopatky obratle, což se může při metastázách v kostech běžné stát, protože kosti jsou odvápněné a měknou. Budu nosit bederní pás a brát tabletky proti bolesti, ale dál půjdu s hlavou vzhůru.

Nevím, na jak dlouho, ale vím, že teď tady mohu být pro syna, rodinu, přátele, pro sebe! A já nepolevím a dotáhnu to ještě dál. Nevzdám se.“

Verču najdete na instagramu: @asistentka_a_rak